Objasnit poslání sestry Akvinely, školské sestry de Notre Dame, není jednoduché. Z prosté venkovské dívky, narozené v roce 1923 v malé vesničce na Českomoravské vysočině, se v roce 1944 stala řeholnice, která svou povahou a životním stylem měla vždy blízko k dětem. Věnovala se jim čtyři roky v mateřské škole v Poděbradech.V početné rodině, v níž vyrůstala, dostala základ křesťanské lásky a navíc smysl pro oběť, kterou bylo nutno přinášet při soužití devíti dětí. Odříkání, vzájemná úcta a poslušnost vůči rodičům vytvářely ducha rodiny. To byl jediný majetek, který si každý člen rodiny odnášel do života.
V řeholním společenství sestra Akvinela, dříve Ludmila, měla příležitost v lásce nejen růst, ale také ji hojně prosazovat.
Padesátá léta minulého století jsou známá likvidací řeholních společností. Řeholnice byly nuceny opustit své kláštery i poslání, které převážně vyměnily za práci v továrních halách. Po deseti letech ale začaly další etapu práce u mentálně postižených dětí i dospělých. Sestra Akvinela byla zařazena s dalšími Školskými sestrami do narychlo zřízeného ústavu v Horní Poustevně.
Píše se rok 1960, kdy tento pohraniční kraj po vystěhování obyvatel německé národnosti připomíná opuštěné poválečné bojiště. Ve třech domech bylo umístěno 115 mentálně retardovaných dětí přímo z Prahy, o které se staralo 25 sester. Jednalo se o těžkou a náročnou práci. Téměř od základu musely sestry vybudovat bydlení i jeho okolí. Sestra Akvinela, která měla zdravotnické vzdělání, převzala funkci vrchní sestry. Velký počet sester se uplatnil v roli zdatných vychovatelek. V následujících 28 letech se ústav v Poustevně stal pro děti malým rájem a pro obyvatele vesnice oporou v mnohých lidských potřebách.
V roce 1988 všechny sestry ukončily své poslání mezi handicapovanými. S bolestí a smutkem se loučily s dětmi, které se staly součástí jejich života. Věk a únava nekompromisně uzavřely historii práce v pohraničí. Sestry se přestěhovaly do památného cisterciáckého kláštera v Oseku u Duchova.
O rok později sestra Akvinela pomohla Charitě získat a vybudovat domov pro mentálně postižené přímo v hlavním městě, tedy dnešní Domov svaté Rodiny, v jehož čele stála od jeho zrodu 1991 až do roku 2002. K jejím nesporným úspěchům patří zajištění pravidelné dotace od Ministerstva práce a sociálních věcí a Magistrátu hl. m. Prahy a získávání finančních darů pro domov.
Sestra Akvinela je svou osobností rozhodně neodmyslitelně spjata s klidem a bezpečím klientů Domova svaté Rodiny. Na její počest po ní byla nazvána Nadace sestry Akvinely.
