Pán Bůh prostě někoho vybral

29.7.2013

V sobotu 15. června byl ve Vřesníku u Želiva slavnostně odhalen památník připomínající zdejší slavnou rodačku, zakladatelku Domova Svaté Rodiny, řádovou sestru Marii Akvinelu Loskotovou, jež celý svůj život zasvětila péči o tělesně a mentálně postižené.

Marie Akvinela Loskotová

Marie Akvinela Loskotová

Autor: archiv Domova svaté Rodiny

 

Slavnostního odpoledne, jež bylo zahájeno mší svatou vedenou Jáchymem Jaroslavem Šimkem ze želivského kostela, se mimo jiné zúčastnil předseda senátu Milan Štěch, tehdejší ministr životního prostředí Tomáš Chalupa či hejtman Kraje Vysočina Jiří Běhounek.

Pomník s pamětní deskou odhalila při příležitosti Akvineliných nedožitých 90. narozenin její sestra Anežka. O svou vzpomínku na sestru Akvinelu se při této příležitosti podělili také zástupci Domova svaté Rodiny nebo řádových sester de Notre Dame.

Tomáš Chalupa ve svém projevu připomněl, že jako bývalý starosta Prahy 6 se sestrou Akvinelou několikrát jednal a v roce 2003 jí udělil čestné občanství Prahy 6. Když jí předával sošku anděla, kterou držitelé čestného občanství této městské části při slavnostním ceremoniálu dostávají, cítil prý, že tohoto anděla předává do skutečně dobrých a povolaných rukou. Všichni přítomní se shodli, že sestra Akvinela byla laskavou a velmi silnou osobností, jež celý život rozdávala lásku a své bytí zasvětila pomoci těm nejpotřebnějším, které naše společnost často odsouvá až na samý okraj.

Nikdy žádná nezradila

Marie Akvinela se narodila jako Ludmila Loskotová 17. června 1923 jako pátá z devíti dětí v malé vesnici Vřesník na Vysočině. Navštěvovala školu v nedalekém Humpolci, kde se o sirotky staraly Školské sestry de Notre Dame. Ty navrhly Ludmilinu otci, aby nadanou 13letou dceru poslal do školy v Horažďovicích, která byla zřízena při generalátu školských sester. Stalo se a Ludmila vystudovala horažďovickou měšťanku, poté vstoupila k sestrám do novicátu. Po studiu učitelství nastoupila do rodinné školy. V roce 1944, tedy v 21 letech, se stala řeholnicí. „Odchod z rodiny do řehole pro mě nebyl až tak těžký, protože i doma jsme měli určitou řeholi – společně jsme se modlili, a co bylo jednoho, patřilo i druhému. Věděli jsme již jako děti, že se musíme rozdělit, že nemůžeme myslet jen na sebe,“ popsala sestra Akvinela v rozhovoru pro Katolický týdeník.

Protože ji vždy přitahovala práce s dětmi, začala v roce 1946 působit jako učitelka v mateřské škole v Poděbradech. Pak ovšem přišel rok 1950 a s ním i tvrdé represe vůči řeholnicím. Setry byly svezeny do Broumova, rozděleny podle věku a přiděleny na práci v továrnách v blízkém okolí. „Vozili nás z místa na místo, jen abychom nikde nezakotvily. Snažili se roztrhnout naši komunitu a nařídili svléknout řeholní šat, čehož jsme neuposlechly. Podrobili nás politickému školení, ale pak to vzdali,“ vzpomínala sestra Akvinela v rozhovoru pro noviny Prahy 6.


„Měly jsme minimum osobních věcí. Trpělivost v práci a ve snášení všech nesnází byl zároveň náš jistý truc. Myslely jsme si: ‚My vám dokážeme, že nás nezničíte!‘ Byly jsme tak mladé! Přitom jsme se snažily v rámci možností dodržovat pravidla svého řeholního života. Někdy bylo v továrně u strojů horko na omdlení, všichni se svlékali do spodního prádla, ale my se pařily v řeholním šatu. Nikdy žádná nezradila.“ Těžká práce a životní podmínky se brzy podepsaly na zdraví sester – několik včetně Akvinely jich onemocnělo tuberkulózou. Dostala se tak na lehčí práci do Oseku u Duchcova, kde s dalšími řeholnicemi vyšívala chrámová roucha. Na počátku 60. let se situace sester zlepšila. „Komunisté zjistili, že s jeptiškami za továrními stroji to nevyhrají, že jsou příliš nemohoucí, nezaučené. Pamatuji si na výrok jednoho továrního mistra: ‚Dejte mi ještě deset jeptišek a já shořím na popel!‘,“ líčila Akvinela.

Akvinelina sestra Anežka při odhalování pomníku

Akvinelina sestra Anežka při odhalování pomníku

Autor: Květa Havlová

Pomoc bez ohledu na dojmy

Vybraným školským sestrám-učitelkám, k nimž patřila i Akvinela, bylo doporučeno, aby si udělaly zdravotnickou školu. V roce 1960 se proto sestra ocitla v Horní Poustevně ležící 3 kilometry od německých hranic, kde vznikl ústav pro postižené děti. „Stát měl najednou zájem postarat se o postižené děti. Rodiče museli být v zaměstnání, dětem chyběla péče. Stát chtěl tento typ dětí uklidit a chtěl uklidit i nás. Většina z nás skončila v pohraničí.“

Ve třech nevyhovujících domech bylo postupně umístěno 115 dětí z Prahy, starat se o ně mělo 28 sester, které s postiženými neměly žádné zkušenosti. Rodiče mohli navštěvovat děti jednou za čtvrt roku, kdy pro ně byl objednán speciální autobus. „Neměla jsem žádnou představu, jak se o děti budeme starat. Nemluvila bych pravdu, kdybych řekla, že jsem byla připravená. Vojenským autobusem nám přivezli první skupinu 20 těžce postižených ležících dětí ve věku od 5 do 7 let. V autobusu ležely na lehátkách. Byla na nich znát únava. Po dlouhé cestě byly hladové i špinavé. Při ukládání do připravených postelí křičely a bránily se manipulaci. Jejich reakce se mi zdála až nesnesitelná.

Rychle jsem se na chvíli vzdálila a prosila: ‚Pane Bože, dej mi sílu, ať to zvládnu!‘ Když jsme viděly různá postižení dětí, nedalo se myslet na to, jaké dojmy máme. Byla nezbytná rychlá pomoc. Náš vztah k dětem se brzy změnil. Snažily jsme se jim být plně k dispozici. Člověk nesmí dlouze zvažovat své pocity a dívat se na postižení jako na krutost nebo nespravedlnost či dumat, proč se to stalo, ale přemýšlet, co pro děti udělat i jak jim dokázat, že je máme rády a že jim chceme ulehčit jejich těžký osud,“ svěřila se v roce 2006 v rozhovoru režisérce Marii Šandové, jež o ní natočila dokument „Zlatá nit sestry Akvinely“.

Detail pomníku sestry Akvinely ve Vřesníku

Detail pomníku sestry Akvinely ve Vřesníku

Autor: Květa Havlová

Odvaha k novému začátku

Sestry se navzdory nelehkým podmínkám rozhodly s dětmi dále pracovat, rozvíjet jejich schopnosti, zapojovaly je do domácích činností, učily je nejrůznějším dovednostem. Každý den s nimi tančily, cvičily, snažily se je vést i k pomoci ostatním. Sestra Akvinela hned od začátku přijala funkci vrchní sestry.

V roce 1988 nastal zvrat, když péči o děti v ústavu přebrali civilní ošetřovatelé. Akvinela se společně s většinou ostatních sester uchýlila do kláštera v Oseku u Duchcova. V té době jí bylo již 65 let, a tak přemýšlela o zaslouženém odpočinku.


Přišla však revoluce v roce 1989 a uvolnění poměrů. Rodiče postižených dětí z Prahy a okolí začali hledat možnost jak umístit děti vyžadující neustálou odbornou péči co nejblíže hlavního města, aby s nimi mohli být v častějším kontaktu. Obrátili se proto na Českou katolickou charitu se žádostí o zřízení domova. Zástupci Charity pak přijeli do Oseku požádat o přidělení někoho, kdo by jim mohl pomoci a poradit. „Už jsem se necítila na to, abych někde něco začínala,“ uvedla sestra Akvinela v jednom z rozhovorů.

„Sestra představená moc nevybírala, protože jsme všechny byly upracované a v důchodu. Když ale přišla na mě, příliš jsem se nerozmýšlela. Říkala jsem si, že ještě něco udělám. Odjela jsem do Prahy sama, ostatní sestry, které se mnou byly v Poustevně, již neměly odvahu začít. Já odvahu měla a zůstala mi dost dlouho.“ S odhodláním sobě vlastním se sestra Akvinela pustila do realizace domova. V srpnu 1990 se jí podařilo získat budovu zrušených jeslí v Praze na Petřinách, sehnala tři „civilkáře“ a začalo vyklízení a úprava objektu. „Vplula jsem do práce, aniž bych měla nějakou představu. Byla porevoluční doba plná elánu a chutě do práce, takže se dílo docela dařilo.“

Než někoho najdou…

Ačkoli sestra Akvinela odjížděla do Prahy jediná (sestra, s níž měly na budování domova pro postižené děti pracovat společně, bohužel těsně před odjezdem z kláštera v Oseku zemřela na infarkt), dlouho podle svých slov osamocena nezůstala. „V Katolické charitě i mezi rodiči se našlo dost aktivních pomocníků,“ vzpomínala po letech. Ačkoli i s jejich pomocí práce rychle postupovaly, neobešla se přestavba bez potíží. „Jesle sloužily malým dětem, pro věkově starší byly nevyhovující. Byla nutná rozsáhlá adaptace celého objektu. Navíc se nenašel ani původní plán stavby, bez něhož se nedal zakreslit nový plán budovy a zahájit tak práce,“ líčila zakladatelka domova některé překážky.

Rekonstrukce jeslí byla nakonec zdárně dokončena již o rok později, 7. října 1991 bylo zařízení nesoucí název Domov svaté Rodiny i díky štědrosti dárců otevřeno a stalo se prvním charitním domovem v Praze s celoroční péčí o děti s mentálním a kombinovaným postižením. „Protože nemohli sehnat ředitele, řekli mi, abych domov vedla, než někoho najdou. Nepřišlo mi, že bych to nezvládla. Léta jsem dělala vrchní sestru a musela jsem rozhodovat téměř o všem…“

Toto „dočasné“ vedení domova se protáhlo až do roku 2002. Kapacita zařízení byla určena pro 37 mentálně postižených dětí a dospělých, brzy však přestala stačit, neboť zájem o umístění v něm byl obrovský. Začalo hledání dalšího vhodného objektu a v roce 2000 se opět s podporou četných přispěvatelů podařilo otevřít druhý pražský Domov svaté Rodiny v Liboci, kde našlo útočiště dalších 40 postižených. Součástí libockého zařízení jsou i terapeutické dílny (kde nalezli uplatnění lidé se sníženou pracovní schopností), kaple či moderní rehabilitační ordinace.

Domov svaté Rodiny v Praze-Liboci

Domov svaté Rodiny v Praze-Liboci

Autor: archiv Domova sv. Rodiny

Nic mimořádného

Ani po odchodu z vedení domova nepřestala tehdy již téměř osmdesátiletá sestra Akvinela pracovat – navzdory svému pokročilému věku i nadále sháněla podporu pro domov, především prostřednictvím nadace nesoucí její jméno. Její celoživotní úsilí bylo oceněno, když 28. října 2000 převzala z rukou prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy o Českou republiku, 3. září 2003 jí pak bylo uděleno čestné občanství Prahy 6. Pocty přijímala s pověstnou skromností. „Toto ocenění není moje zásluha, je to vyznamenání pro celý domov. Pro všechny postižené děti a dospělé za jejich radost z činnosti a nadšení, pro ošetřovatele za obětavost a trpělivost a také pro rodiče, kteří pomáhají vytvářet pro děti svou častou přítomností méně stresující prostředí, stejně jako pro dárce a všechny lidi ochotné reagovat na potřeby jiných,“ uvedla v rozhovoru pro noviny Prahy 6 krátce po převzetí čestného občanství.

Sestra Marie Akvinela Loskotová zemřela 10. listopadu 2007 v 84 letech v klášteře v Praze-Krči, kde přebývala. Její odkaz nadále přebývá v Domovech svaté Rodiny, jež založila a kde v současnosti žije 74 klientů. V jednom z posledních rozhovorů, který poskytla Katolickému týdeníku, na otázku, zda se ohlíží za tím, co všechno dokázala, odpověděla: „Nemyslím si, že bych udělala něco mimořádného. Pánbůh potřeboval udělat jednu určitou věc, tak někoho vybral. Měla jsem pro tuto práci asi dobrý předpoklad, navíc jsem ji dlouho dělala. Také mám životní elán, se kterým jsem dokázala překonat spoustu těžkostí. Ale to už bych se vytahovala, protože elán ochabuje.“

Zdroj: Květa Havlová, Zdravotnictví a medicína č. 15/2013