Báseň Mému postiženému dítěti

Mému postiženému dítěti – k dvacátým narozeninám
Napsáno neznámou maminkou dne 28.2.1984 (nalezeno v pozůstalosti sestry M. Akvinely)

Na ústavní okna s deštěm padá sníh,
jako hořké slzy matce na skráních.
Bolest srdce svírá, jenom láska hřeje
v místech těžkých smutků, hrozné beznaděje.

Dlouhá řada lůžek bílých jako sníh,
kolik lidské bídy ukrývá se v nich?
Sestry krmí, přebalují děti dospělé,
s léky úsměv dají, strážní andělé.


Když se dítě zrodí, dělají se plány:
Čímpak jednou bude, náš človíček malý?
Lékař, vynálezce nebo učenec,
zbrázdí oceány či dobude hvězd?

Na ústavní okna s deštěm padá sníh,
hojně kanou slzy matce na skráních.
Dnes máš, chlapče milý, právě dvacet let,
nikdo nepronikne v tvůj záhadný svět.

My tak těšili se na tvé narození,
Sladký sen byl krátký, těžké probuzení.
„Dítě je slaboučké,“ dí hlasy učené,
„má uvolněné svaly, bude opožděné.“

Neznajíce krutou pravdu, zlaté babičky,
snesly by ti modré z nebe i svět celičký.
Léky, čaje, masti a darkovskou sůl,
nejraději daly by ti zdraví svého půl.

Jen až první vnouček nabude víc síly,
jistě bude zdravý, veselý a čilý.
Věděly, že trpělivost růže přináší,
jenže ani velká láska k zdraví nestačí.

Zvolna ubíhaly dny, měsíce, roky,
tolik čekali jsme na tvé první kroky!
Kdy už bude sedět, aspoň malinko,
uslyším já někdy slůvko: Maminko?

Naděje však vždycky zmírá naposled,
cesty u lékařů nespočítám hned.
Ten je lepší, onen nejlepší,
jistě nám synáčka brzy vyléčí!

„Rodičové, neztrácejte peníze a čas,
Vaše dítě nevyléčí nikdy nikdo z nás!“
Primář těší, povzbuzuje v okamžiku zlém:
„Statečnosti je vám třeba a smír s osudem!“

Srdce žalem puká, rozum můj se ptá:
„Pověz, Bože dobrý, proč mám trpět já?“
Jen měsíc je svědek velkých bolů mých
a zmáčený polštář nocí bezesných.

V duši zazní slova v kámen vtesaná:
„Pohlédněte,  je-li bolest jako bolest má!“
Vždyť tisíce matek pohřbívá své dítě,
další zase zmrzačené chová ve svém klíně.

Na ústavní okna s deštěm padá sníh,
nekonečně se čas vleče v sálech ústavních.
Ty máš, chlapče milý, právě dvacet let,
tvoji vrstevníci jinak znají svět!

Za zdmi ústavními bouří diskohrátky,
co nejvíce užít, vždyť je život krátký!
Tobě stačí málo, ty jsi spokojený,
když máš plný talíř a vždy suché pleny!

Lidé jedním dechem štvou se za požitky,
duši prodali by za bohatší zisky.
Chatu, auto, garáž, přepychovou vilu,
dovolenou často prožít na slunečném jihu.

Zajistit si postavení, jméno s tituly,
z vědy modlu udělati, ctěn být, vážený.
Ty však žiješ pro nás v cizím světě
 s tělem školáka a s duší nemluvněte.

Neznáš moře, souši, nedozírné dálky,
neděsíš se hrozby nukleární války.
Tobě štěstím rozjasní se očka modravá,
když dechovka do pochodu rázně vyhrává.

Venku se už vyjasnilo, přestal padat sníh,
pomalu též usychají slzy na skráních.
Jestli nesu na osudu jakoukoliv vinu,
odpusť mi to, snažně prosím, milovaný synu!

V ústavu se opět skončil jeden všední den,
noc přikrývá všechny kříže temným závojem.
Jednou procitneme v jiném, lepším čase,
ty zazáříš jako hvězda v nevýslovné kráse.

S pýchou budu hledět na chytrého chlapce,
ty oslovíš mne poprvé „Maminko!“ – tak sladce.
Tehdy splní se nám přání nevyřčená,
každá bolest v radost bude proměněna

Až se probudíme do věčného jara,
novým žitím vzkvete naše země stará.
Skončí tragédie, dopíší se básně,
my budeme šťastné a bude nám krásně.

Dnes už to vím, doufám a věřím!